Absurdity jsou kořením improvizace, říká člen improvizačního souboru B.I.Z.O.N.I. Martin Škorpil
Improvizační divadlo B.I.Z.O. N.I. z Hradce Králové vystupuje už 15 let. Jejich představení i kurzy pro veřejnost znamenají neopakovatelný zážitek. O improvizaci na jevišti i v životě jsme si povídali s jedním z vedoucích skupiny Martinem Škorpilem.
Kdybyste měl improvizační divadlo popsat někomu, kdo si myslí, že „improvizace“ je jen výmluva, proč si herci nepamatují text – co byste mu řekl?
Improvizace není být nepřipravený, ale připravený na všechno. Improvizace je souhrn dovedností, které když se zvládnou, tak to samozřejmě vypadá lehce a jednoduše.
Co je podle vás největší mýtus o improdivadle, se kterým se u diváků setkáváte nejčastěji?
Že je to jen plácání bez rozmyslu. Ale ve skutečnosti, aby to celé dávalo smysl, musíme natrénovat spoustu individuálních a týmových dovedností, aby se nám z ničeho zrodil příběh, který je vtipný a má pointu.
V čem se BIZONI liší od jiných improvizačních souborů – a teď nemyslím jen názvem, ale povahou humoru nebo přístupem k divákům?
Věřím tomu, že BIZONI se liší tím, že to bereme jako zábavu, ale nesnažíme se o laciný humor. Že se neustále vzděláváme a rozhlížíme se po improvizačním rybníčku, kde se ode všech snažíme inspirovat a posouvat naše dovednosti dál. A myslím, že se lišíme i tím, že nejsme jen parta herců, ale i parta kamarádů, co společně ráda tráví čas a vzájemně aktivně pečuje o vztahy v týmu.
Jak a kdy poznáte během představení, jestli vás čeká „hodný“ večer, nebo totální improvizační rodeo?
Úplně přesně nerozumím tomu, co myslíte tím „hodný“ večer. Jakože nám diváci dávají lehká témata? To může být omyl, každé téma s sebou nese svůj potenciál, svoji originalitu. My rádi říkáme divákům, že oni nám dávají svá témata, která na nás zavolají, a na nás je z nich udělat něco skvělého a zábavného. Samozřejmě, když se s diváky společně naladíme, když se divák svými nápady, svou aktivitou, potleskem, smíchem stává dalším hráčem na jevišti, tak to je to nejvíc, co si můžeme přát.
Máte nějaké téma nebo typ zadání od diváků, u kterého si v duchu řeknete: „Tak jo, tohle bude bolet“?
Témata od diváků může trochu korigovat konferenciér a je i na jeho šikovnosti se o divácích něco dozvědět. Samozřejmě, pokud se diváci ostýchají a nechce se jim nám dát téma, je to trochu komplikovanější. A samotná témata, u kterých si říkáme, že to bude asi bolet (ale to je samozřejmě pro každého hráče individuální), jsou za prvé abstraktní témata a za druhé témata, která narážejí na nějakou konkrétní znalost, kterou hráč zrovna nemá.
Jaké bylo nejabsurdnější téma, které na vás kdy diváci zakřičeli? A povedlo se z něj nakonec něco smysluplného?
Hráli jsme mafiánskou improshow a diváci si přáli, abychom byli mafie, která se věnuje pašování lega. Vyšel nám z toho super příběh, protože ty absurdity jsou kořením improvizace.
Stalo se vám někdy, že jste se na jevišti úplně ztratili a netušili, kdo jste, kde jste a proč tam stojíte? Jak se z toho člověk dostane ven?
Tohle je vlastně to základní, co se učíme. Když začíná scéna, abychom během pár vět věděli, kdo jsme, kde jsme a jaký je mezi námi vztah. Samozřejmě, že i přes trénink se nám občas stane, že někdo to má tzv. v hlavě, ale zapomene to říct ostatním. A pak se pomalu ztratíme. Ono to trochu baví i diváka, když vidí, jak se improvizátor v tom plácá, a zároveň vidí, že to opravdu vzniká tady a teď. A jak se z toho dostat? Cesta je vcelku jednoduchá, v rámci postavy se můžu zeptat, co děláme nebo jak se vlastně jmenuješ. Ale i když to vypadá takto velmi jednoduše, aby to člověk udělal, potřebuje už mít zkušenosti a umět nahlížet na scénu trochu shora a chápat, co scéně chybí.
Pamatujete si moment, kdy jste si řekl: „Tak kvůli tomuhle impro dělám“? Co se tehdy stalo?
Jsou to momenty, kdy cítím, že jsem tady a teď, jsem napojený na ostatní hráče a dokážu překvapit sám sebe, kam se příběh vydává.
Kdo z BIZONŮ je největší „záchranář“ scén a kdo naopak nejčastější původce totálního chaosu?
Snažíme se, aby vystupovali zkušenější a méně zkušení hráči, kteří se tím rozvíjejí. A samozřejmě ti méně zkušení pak vytvářejí výzvy pro své zkušenější spoluhráče.
Je něco, co se vám na jevišti stalo jednou – a od té doby doufáte, že už se to nikdy nestane znovu?
Doufám, že se nebude už opakovat scéna ze Sněhurky, kde jsem byl Sněhurka a vousatý Ondra mě doopravdy políbil, abych se probudil.
Co vám improvizace vzala – a teď nemyslím jen čas a nervy, ale třeba iluze o sobě samém?
Vzala mi představu, že se to dá lehce a rychle naučit, protože stát se dobrým improvizátorem znamená obsáhnout spoustu dovedností, které se neustále doplňují. A to jak dovedností pro spolupráci v týmu, tak dovedností jednotlivce.
Používáte improvizační dovednosti i v běžném životě – třeba při hádkách, pracovních poradách nebo u rodinného stolu?
Určitě. Řekl bych, že čím déle improvizaci děláme, tím víc si uvědomuji, jak je to skvělé pro život. Dobrý improvizátor musí umět naslouchat, respektovat tým a jeho cíl v rámci scény, umět přijímat cizí nápady a zahazovat svoje. Takže všechny tyhle dovednosti se hodí v jakékoli diskuzi.
Změnilo impro způsob, jakým reagujete na chyby – svoje i cizí?
Impro určitě změnilo můj pohled na chyby. Jde o to, že spousta věcí, co se stane, nejsou chyba, ale příležitost. Možná jiný pohled na věc, nová zkušenost. A pokud člověk dělá v tu dobu to nejlepší, co může a umí, tak už takové věci ani nevnímá jako chybu, a to se mi stalo díky improvizaci. Máme naopak zkušenost, že na scéně „chyba“, která se vezme do hry, vytváří ty nejlepší scény a nečekané pointy.
Kdybyste měl vybrat jednu dovednost, kterou si z improvizace odnáší úplně každý, kdo projde vaším kurzem, jaká by to byla?
Myslím, že každý získá větší kus odvahy, protože na našich kurzech je potřeba se dostávat mimo komfortní zónu, což děláme postupně a bezpečně. A být mimo komfortní zónu znamená něco zažít. A určitě si každý odnáší spoustu energie z dobré nálady a smíchu.
A na závěr: Kdyby improvizační divadlo nebylo divadlo, ale životní strategie, co by bylo jejím hlavním heslem?
Určitě by to bylo žít tady a teď. A to nás provází na jevišti i životem.
Rozhovor pro Salonky HK – Improvizace? Adrenalin a obrovská svoboda
V Hradci Králové už více než patnáct let působí svým způsobem unikátní improvizační divadlo Bizoni. Právě improvizace, založená mimo jiné na interakci s diváky, je klíčem k jednotlivým představením a zápasům, jež tento v současné době dvanáctičlenný soubor nabízí. Mezi členy týmu jsou herci-improvizátoři Helena Kozáková a Martin Škorpil, kteří improvizací žijí nejen na jevišti, ale i v osobních životech. Pro Helenu kouzlo improvizace spočívá v tom, že se na místě vytváří příběh bez scénáře. Pro Martina v okamžiku neopakovatelnosti.
Blázniví improvizátoři zoufale odhodláni nepřestat improvizovat, tedy Bizoni. Jste skutečně blázniví a k improvizaci neustále odhodlaní?
Helena Kozáková: Myslím si, že ano, a na mě to sedí. Jsem stále bláznivě odhodlaná jít do improvizace, pořád mě baví, naplňuje, a navíc jsem extrovert, takže si ráda tímto způsobem vybiju energii. Kdybychom to v sobě neměli, nebylo by možné udržet soubor pohromadě, protože se těmto aktivitám věnujeme v našem volném čase.
Martin Škorpil: Bláznivý jsem svým způsobem určitě také a zoufale odhodlaný zcela jistě. K improvizaci jsem se dostal tak trochu omylem a pohltila mě do posledního dechu. Neustále s ní žiji, protože improvizační dovednosti na jevišti se prolínají i do běžného každodenního života.
Proč jste se vy osobně vydali právě touto cestou? Neuvažovali jste někdy o činohře?HK: Herectví mě bavilo už v dětství. Od třetí třídy jsem chodila do dramatického kroužku v Mladé Boleslavi, odkud pocházím. Tam jsem docházela k učitelce a šansoniérce Renatě Drösslerr a už tehdy jsme připravovali hry s daným textem. Když jsem později byla na vysoké škole, chyběla mi činohra a hledala jsem způsob, jak se věnovat divadlu. Jela jsem se podívat do Opatovic na improvizační zápas Bizonů s druhým týmem. Moc se mi líbilo, že neměli žádný scénář a vše, co říkali, museli vymyslet na místě. Tehdy jsem se rozhodla, že to jednou budu taky dělat. Za dva roky se Bizoni přestěhovali do Hradce a začala jsem chodit na jejich tréninky. Když jsem měla možnost si to sama vyzkoušet, zjistila jsem, že improvizace je mnohem větší adrenalin a zároveň obrovská svoboda. Narozdíl od činohry, kde se vše stále opakuje, je improvizační divadlo jiné v tom smyslu, že je každé představení jiné a člověk je nucen být tady a teď. Součástí Bizonů jsem už asi jedenáct let.
MŠ: Moje kamarádka chodila do seberozvojového kurzu improvizace. V té době jsem hledal něco nového, nový zážitek, proto jsem se do kurzu také přihlásil, začalo mě to hrozně bavit a strávil jsem tam čtyři semestry. Potom jsem viděl podcastové video, kde Helča povídala o hradeckém improvizačním týmu, a mě to velmi zaujalo. Byl to jeden z impulsů, proč jsem oslovil Bizony a před třemi lety jsem se stal jejich součástí. Samozřejmě mě také napadlo, že bych mohl zkusit klasické divadlo. Dostal jsem se do amatérského souboru v Pardubicích, který se jmenuje NerušKruh, a nazkoušeli jsme hru Klepání na nebeskou bránu. Hrál jsem v ní asi šestkrát, ale pak mě to přestalo bavit, protože je za tím hodně času k naučení se textu a práce, aby se inscenace nazkoušela. A pak je to stále stejné. Improvizace je vyloženě týmová záležitost a to mi více vyhovuje.
Proč představení říkáte zápas a zkouškám trénink?
HK: Improvizační divadlo historicky vychází z hokejového zápasu v Kanadě. Právě jím se tamní improvizátoři nechali inspirovat a tím to vzniklo. Je to zápas, kde je skutečně rozhodčí ve svém dresu, na píšťalku odpískává fauly, když se improvizátor nedrží stanoveného impro desatera. Proto používáme termíny zápas, trénink a týmy.
MŠ: Při jednom improvizačním formátu se sejdou dva týmy, uspořádají zápas, diváci po každé scénce hlasují a dávají týmům body. Když se divákům nelíbí rozhodnutí rozhodčího, mají k dispozici balónky či ponožky, které po něm házejí, a tím vyjadřují svoji nespokojenost, nebo taky bučí.
Má tato zdánlivě svobodná disciplína svoje zákonitosti a pravidla? Jak se připravujete?HK: Improvizace má deset základních pravidel, která se dají najít na ImproWiki, což je projekt České improvizační ligy, který si dává za cíl sjednotit fungování improvizačních kategorií. My, kdo jsme na scéně, ale používáme tak zvaný trojzubec „kdo, kde, co“, kdo jsme, kde jsme a co děláme. Základním pravidlem však je: poslouchej a reaguj. Snažíme se poslouchat, co přinesl další hráč, a na to reagujeme tak, aby se nerozbil příběh. Interakce s divákem je pro nás velmi důležitá. Když nám zadá téma, chceme, aby viděl, že to nemáme dopředu nazkoušené a napadá nás vše přímo na scéně.
MŠ: Někdy se stane, že se trochu zamotáme, ale to baví i diváka, protože vidí, že nikdo z nás příběhu moc nerozumí a snažíme se z toho vymotat. Tato krátká momentální situace je součástí improvizačního procesu.
Předpokládám, že k umění improvizace jsou třeba určité schopnosti.
MŠ: Oproti klasickým hercům neříkáme, že máme zkoušku, ale trénujeme, protože se snažíme poslouchat, klidně i zahodit svůj nápad, a naopak přijmout nápad někoho jiného. Tyto a další dovednosti trénujeme s tím, že každý z nás má k tomu větší či menší nadání. Jsou to ale věci, které se dají naučit.
HK: Pro mě je ještě další důležitou dovedností pohotovost. Na jevišti se totiž může stát, že mě někdo nějak označí nebo osloví a já se tou postavou musím stát téměř okamžitě.
Stalo se vám někdy, že jste na něco z publika nedokázali zareagovat? Jak jste z toho vybruslili?
HK: Pamatuji se, že nám někdo z publika zadal téma Kobra 11, ale v improvizaci by se obecně nemělo brát to, co už někdo vytvořil. Protože Kobra 11 už existuje, dá se to různě obcházet. Například že chováme kobry a nějaká vzácná je v kotci číslo 11. V tu chvíli název dostane jiný úhel pohledu. Takže existují různé možnosti, jak z toho vybruslit.
MŠ: I když třeba nevíme, která bije, přesto začneme hrát a už to jede…
Mohli byste současný soubor představit? Kde trénujete?
HK: Bizoni jsou zapsaný divadelní spolek zaměřený, jak už bylo řečeno, na improvizaci. V současné době je v našem týmu dvanáct členů. Pravidelně se scházíme jednou týdně v klášteře na Denisově náměstí v Kuklenách. Tam máme k dispozici divadelní sál s pódiem, kde máme tříhodinový trénink a cvičíme dovednosti, krátké či střední scénky nebo dlouhé, což je třeba hodinový příběh.
Kde všude hrajete?
MŠ: Hrajeme všude možně a v různých koutech republiky. Domácí scénu ale máme v Knihovně města Hradce Králové ve Wonkově ulici. Knihovna nám vychází vstříc, pomáhá nám s propagací, platíme přiměřený nájem a spolupráce je skvělá.
Na webu Bizonů stojí, že vaše vystoupení diváky vtáhne do děje, pobaví a překvapí nečekanými zvraty. Mohli byste trochu zaimprovizovat a tento váš odkaz více přiblížit?MŠ: Vtáhne je to tím, že nám diváci zadávají téma, k čemuž je vyzýváme, protože od nich chceme nějaký impuls k improvizaci a inspiraci, jak se má příběh odehrávat. Vtahujeme je i tím, že na začátku představení si je tak zvaně rozehříváme, seznamujeme se s nimi, učíme je také tleskat, naznačujeme, jak mají témata předkládat, a navozujeme atmosféru spojení mezi nimi a herci. Nečekané zvraty nejsou jen pro samotné diváky, ale také často pro nás, protože se může objevit něco, co nás samotné překvapí.
HK: Samozřejmě se snažíme o to, aby každá scénka byla zajímavá, bylo v ní nějaké koření a také to, v čem se divák najde. Někdy to má nečekaný závěr a v tom je vlastně také zábavnost té scénky.
Předpokládám, že důležitým faktorem je smysl pro humor.
MŠ: To sice ano, ale jedno z hlavních pravidel pro nás je: nebuď vtipný. My se na scéně nesnažíme sami vytvářet humor, ale vzniká tam samovolně.
HK: Je určitě dobré, když všichni v týmu mají podobný smysl pro humor a plují na podobné vlně.
V čem vy osobně vidíte kouzlo improvizačního divadla?
HK: Z mého pohledu je velké kouzlo improvizace v tom, že herci i diváci jsou při představení v přítomném okamžiku, tady a teď. To, že nemáme žádný scénář a musíme na místě vytvářet příběh, je pro diváka určitě zajímavé. Pro mě je ještě velmi silné být součástí komunity improvizátorů, konkrétně týmu Bizonů. Máme nevšední koníček, který nás spojuje, pravidelně se vídáme a jsme přátelé.
MŠ: To kouzlo vidím v okamžiku neopakovatelnosti a v překvapení. Zároveň v tom, jak se mi dovednosti improvizace prolínají do života. To, co se učím na jevišti, například poslouchat, odpovídat, reagovat, se dá hezky používat i v životě. Improvizací žiju, a navíc mi dodává vnitřní klid.
Této disciplíně se nevěnujete pouze na divadelní scéně, ale pořádáte také kurzy improvizace a workshopy. Co je jejich smyslem, kdo se jich může zúčastnit a jak probíhají?
HK: Kurzy jsou určené pro nějakou konkrétní skupinu či další zájemce, kdy účastníci vystupují ze své komfortní zóny. V současné době pořádáme workshop nejen pro učitele, kteří mají možnost si nacvičit náročné situace se žáky, kolegy, rodiči a vedením. Jsem povoláním učitelka a podobný seminář jsem při studiu vysoké školy zažila pouze jeden a řekla bych, že pro moji profesi ve školství mě připravil nejlépe. Aplikovaná improvizace nabízí zážitek, jak si to vyzkoušet nanečisto tím, že si dotyčný scénku zahraje. Je to skvělý zážitkový způsob, jak zjistit, jak na to.
Je podle vás improvizační divadlo těžší než to činoherní?
HK: Pro mě je improvizační divadlo jednodušší. Naopak těžší je pro mě naučit se velké množství textu s obavami, že ho na jevišti ve špatnou chvíli zapomenu. Tím, jak improvizaci trénuji hodně dlouhou dobu, není to jen o divadle, ale je v tom i dávka adrenalinu a také je to aktivní meditace, kdy musím všechno vypustit a soustředit se jen na to, co právě dělám. Proto je pro mě atraktivnější než činohra.
MŠ: U činohry má člověk strach, že zapomene text, u improvizace zase, že ho nic nenapadne. Obojí má nějaká svá úskalí, ale u improvizace jsou na jevišti další hráči, kteří mohou pomoci. Navíc neznalý divák ani nepozná, že má někdo problémy. Jednou jsem byl pozvaný do Prahy na vystoupení, kterého jsem se osobně účastnil. S těmi lidmi jsem se předtím nikdy neviděl, jen chvíli před vystoupením. Pak jsme šli na jeviště. Protože ale všichni postupujeme podle stejného principu, byli jsme schopni bez problémů odehrát hodinové představení.
Co Bizony čeká v letošním roce?
HK: V hradecké knihovně budeme 6. května od 18 hodin hrát zápas v improvizaci, do nějž se hodně zapojují diváci, takže bych je tam ráda pozvala. Budeme také připravovat přibližně hodinový Westernový příběh inspirovaný filmy tohoto žánru i karetní hrou Bang! S tímto příběhem poté 25. června vystoupíme na Mezinárodním divadelním festivalu Regiony v Hradci Králové. Na repertoáru máme také představení Shakespeare vs. Esmeralda, které se hraje pozpátku od tragického konce směrem k úvodu, kdy se divák postupně dozvídá, co se stalo předtím. Zcela jiný divácký zážitek přináší trochu zparodovaná Telenovela tak, jak ji známe z televize. Je to postavené na emocích, lásce, zradě, závětích, dědictví a podobně. Jednotlivé improvizační kategorie, což jsou krátké dvou až tříminutové scénky, trénujeme celoročně stále, protože na nich jsou postavené naše klasické improshow. Během roku také připravujeme workshopy.
A ještě se musím zeptat, improvizujete také ve svých vlastních životech?
HK: Já rozhodně. Myslím, že jsem to dělala už předtím, ale improvizace to ještě podpořila. Moc se mi to hodí nejen v osobním životě, ale také v profesi učitelky na druhém stupni základní školy. Když je člověk zvyklý improvizovat, je schopen rychle reagovat a přizpůsobovat se dané situaci, což také praktikuji v kontaktu se svými žáky.
MŠ: Improvizace neznamená, že člověk není připraven na nic v životě, ale naopak, že je připravený na všechno. Cokoliv potkává, to přijímá a myšlenku rozvíjí. Improvizace se jako pomocník prostě hodí v osobním a třeba i pracovním životě.
Hynek Šnajdar
Rozhovory pro Český rozhlas Hradec Králové
O Bizonech na iDnes!
Soubor Bizoni z Hradce Králové už více než patnáct let dokazuje, že improvizace nejsou jen náhodné vtipy, ale živé umění. Každé představení je unikát, takže divák nikdy neví, jak to dopadne.
Improvizaci definoval její mistr Jan Werich: jde o stav, kdy se ucho diví, co pusa povídá, s čímž souzní i další její propagátor a guru Jaroslav Dušek. Soubor Bizoni začínal s improvizačními zápasy, kde každé představení vznikalo z podnětu diváků. Repertoár se jim však rozrostl o longformy, tedy souvislé příběhy, jež se za večer dál rozvíjejí.
V posledních letech se skupina zaměřuje na improvizaci, která diváky vtáhne do intenzivních emocí, čímž se přibližuje živému divadlu. Každá situace je příběhem, který se může změnit s každým slovem, ale stále má jasný směr a náboj.
„Vznikli jsme v Opatovicích nad Labem, ale zakrátko se přesunuli do Hradce a obměnili tým. Domovskou scénu jsme měli v AC klubu s Ivánkem Škaloudem. Postupně jsme se etablovali na improvizační scéně, vzdělávali se na workshopech, rozšířili dovednosti. A z improshow jsme rozšířili schopnosti o longformy, tedy na příběh, který trvá třeba hodinu. Jeden budeme hrát i letos na divadelním festivalu Regiony. Došli jsme k tomu, jak moc je improvizace užitečná a obohacující i mimo jeviště,“ říká člen souboru Martin Škorpil.
Kromě hradeckých Regionů vystupují třeba na festivalu Mezi ploty nebo na narozeninových oslavách, svatbách či firemních večírcích. Bizoni říkají, že každé představení je příležitost, jak propojit diváky s nečekanými momenty a okamžitými reakcemi, které se promění ve společný prožitek. Improvizace je pro Bizony životní filozofií.
Kurzy k objevení kouzla
Divadelníci věří, že učí odvaze, kreativitě a přijetí neznámého. Proto pořádají kurzy, kde objevit kouzlo improvizace může každý. Učí, jak se nechat vést tím, co je právě tady a teď, jak vytvářet příběhy z ničeho, jak reagovat na nečekané situace a rozvíjet schopnost naslouchat druhým. To vše v bezpečném a podpůrném prostředí rozvíjejícím osobní růst.
„Kurzy se setkaly s velmi pozitivními ohlasy. Mohlo by se zdát, že to byla cesta jednoduchá a přímá, ale první kroky byly náročné. Hráčů bylo málo, diváci Bizony neznali a už jen sehnat vhodné místo na trénování bylo komplikované,“ prozrazuje Škorpil.
Dnes sídlí v Knihovně města Hradce Králové, kde vystupují pravidelně. Ročně odehrají po celé zemi na 30 představení. Když se něco nepovede, je to vlastně ještě větší legrace:
„Když herec omylem řekne nesmysl, místo aby to opravil, jeho kolega na to naváže, a najednou jsme v situaci, kdy mluvíme o tom, jak zubní pasta zachránila svět před mimozemskou invazí.“
Pod dobrým vedením se improvizovat může naučit každý.
„Spousta lidí si představuje, že improvizovat znamená okamžitě bez přípravy reagovat na cokoli. Ale ve skutečnosti to znamená být připraven na cokoli. Učíme se nehodnotit svoje nápady, nezamilovat se do nápadu a zahodit ho ve prospěch příběhu. A velmi důležité je týmové naladění. To jsou dovednosti, které pomáhají i v osobním nebo pracovním životě. Jako herci pak pracujeme ještě na dalších dovednostech, jako je pantomima, vytváření postavy, pohyb po jevišti,“ líčí divadelník.
Diváci dostávají herce do úzkých
Diváci často vymýšlí bláznivá témata, která Bizony nutí rychle přemýšlet a reagovat.
„Divadelní improvizace, kdy vytváříme příběhy podle nápadů diváků, nás dostává velmi často do úzkých. Ale to je na tom to krásné. Na jevišti však nejsme nikdy sami, vždy je to týmová souhra. Když nenapadne jednoho herce, jak posunout příběh, napadne to jiného. A kolikrát jsme překvapeni sami sebou, jak příběh vygraduje a jaký má závěr,“ líčí Martin Škorpil.
Na začátku kurzu se účastníci mezi sebou seznámí a prolomí ledy, aby se naladili na bezpečnou a důvěrnou atmosféru.
„Díky tomu si můžete bez obav vyzkoušet různé situace a hledat způsoby, jak na ně efektivně reagovat. Kurzy jsou určeny pro všechny, kdo se chtějí bavit a při tom se něco nového naučit, něco se o sobě dozvědět a trochu vystoupit z komfortní zóny. Pokud si to chce někdo zkusit, v září otevíráme jednorázový kurz a od října semestrální dvanáctitýdenní, kde půjdeme víc do hloubky,“ poznamenává Škorpil.
S Bizony zjistíte, proč vám něco nejde, a třeba si uvědomíte, že chyba je příležitost a že naslouchání a rozvíjení má velkou moc. Bát se trémy není třeba:
„Máme ji všichni. A to, že ji máme, je vlastně v pořádku. Jen se s ní naučíme pracovat. A to na našich kurzech funguje tak, že úplně jako první vytváříme známé a bezpečné prostředí, kde se člověk přestává stydět. Nikoho nehodnotíme. Naopak hledáme pro každého jeho cestu, aby se dokázal poprat se svou osobní výzvou. Ať už je to tréma nebo cokoli jiného.“
 |
Parta kamarádů
Bizoni vznikli jako parta kamarádů, které spojuje chuť se učit, zkoušet, rozdávat smích. Mají společnou vášeň pro improvizaci, radost ze hry a lidské propojení.
„Profesně jsme každý z jiného oboru a tím vlastně obohacujeme celý tým. Zdenda je kouč, Helča učitelka na 2. stupni ZŠ, Ondra chemik, Eliška lektorka měkkých dovedností, Martin vedoucí elektrokonstrukce. Společné zážitky, smích i malé karamboly nás stmelují víc než jakákoliv pravidla. Jsme tým, který táhne za jeden provaz, protože prostě věří, že nejlepší věci vznikají společně,“ poznamenává Martin Škorpil.